Přípustnost poplatků za správu a vedení úvěrových účtů vedených pro spotřebitele

Přípustnost poplatků za správu a vedení úvěrových účtů vedených pro spotřebitele je mediálně diskutovaným „horkým tématem“. Otázkou je, zda – jak tvrdí různé spotřebitelské „iniciativy“ – může být pro soudní praxi v ČR vzorem veřejnosti známý rozsudek Spolkového soudního dvora, a zda účtování poplatků za správu a vedení úvěrových účtů vedených pro spotřebitele je v rozporu s českou a/nebo evropskou právní úpravou.

I. Úvod

Tuzemské banky při poskytování úvěrů spotřebitelům1  sjednávají v úvěrových smlouvách se svými klienty obvykle mj. klauzule, v nichž se klient zavazuje platit bance poplatek za správu a vedení úvěrového účtu za každý započatý kalendářní měsíc, popř. rok („poplatek za správu a vedení účtu“). Otázka přípustnosti těchto poplatků je v současné době diskutovaným tématem.

„Iniciativy“ typu poplatkyzpet.cz, jdeto.de, nekale-praktiky.cz atd. hojně vystupují v médiích. Doposud získaly dle jejich údajů již více než 300 000 klientů, kteří požadují vrácení zaplacených poplatků za správu a vedení účtů. Tvrdí, že požadavek na zaplacení poplatků za správu a vedení účtů je v rozporu s českým právem na ochranu spotřebitele, konkrétně s § 56 ObčZ.2  Ujednání o povinnosti klienta zaplatit poplatek za správu a vedení účtu je tudíž dle názoru těchto „iniciativ“ neplatné, banky se tak bezdůvodně obohatily o již zaplacené poplatky, a jsou proto povinny vrátit je zákazníkům.

Diskuse se v ČR rozběhla na základě rozsudku Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof – „BGH“) ze 7. 6. 2011, sp. zn. XI ZR 388/10 („Rozsudek BGH“). Ten může mít pro právní praxi v ČR význam, a to z následujících důvodů:

–  České spotřebitelské právo v dané oblasti implementuje směrnici o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách3  do českého právního řádu. Zákonem č. 367/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001 byl do českého právního řádu zaveden § 56 ObčZ, který má v podstatě stejné znění jako příslušná ustanovení Směrnice.4

–  Německé spotřebitelské právo v dané oblasti je starší než Směrnice. Zákon o úpravě práv Všeobecných obchodních podmínek („AGBG“) vstoupil v účinnost 1. 4. 1977. Předmětné § 8 a 9 AGBG byly v rámci reformy závazkového práva převzaty bez obsahových změn do § 307 občanského zákoníku („BGB“) s účinností od 1. 1. 2002. Německá právní úprava má tudíž samostatné vnitrostátní základy, které už z důvodu časové posloupnosti nebyly ovlivněny Směrnicí.

–  Německý zákonodárce vycházel ovšem při implementaci Směrnice z toho, že není nutno AGBG obsahově měnit, nýbrž jen nepatrně doplnit, protože úprava v AGBG je již ve stávajícím znění konformní se Směrnicí.5

Vzhledem k výše uvedenému je legitimní si klást otázku, zda může Rozsudek BGH být vzorem pro vývoj judikatury v ČR či nikoliv. V této souvislosti je samozřejmé, že rozhodnutí soudů jiného členského státu nejsou pro české soudy závazná. Otázkou ovšem zůstává, zda úvahy BGH nemohou být aplikovatelné i v rámci českého právního řádu a nemohou být tak „pramenem inspirace“ pro české soudy.

Předmětem tohoto článku je rovněž otázka, zda je účtování poplatků za správu a vedení účtů v rozporu s § 56 ObčZ.

 

II. Směrnice

Východiskem tohoto právního rozboru je Směrnice.

Ustanovení čl. 3 odst. 1 Směrnice zní takto:

„Smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“

Ustanovení čl. 4 odst. 2 Směrnice upravuje otázku možnosti soudního přezkumu smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách takto:

„Posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.“

Bod 19 odůvodnění Směrnice k tomu uvádí následující:

„... pro účely této směrnice se posouzení nepřiměřeného charakteru nesmí týkat podmínek, které popisují hlavní předmět smlouvy, ani poměru kvalita/cena dodávaného zboží nebo poskytovaných služeb;...“.

 

III. Rozsudek BGH

1. Právní věta Rozsudku BGH

Právní věta Rozsudku BGH zní:

„Ustanovení ve všeobecných obchodních podmínkách (‚VOP‘), která stanoví povinnost platit úplatu za vedení úvěrového účtu (poplatek za vedení účtu), podléhají dle § 307 odst․ 3 věty první BGB soudní kontrole jejich obsahu, a jsou ve styku mezi bankami a spotřebiteli dle § 307 odst. 1 věty první ve spojení s § 307 odst. 2 č. 1 BGB neplatná.“

2. Ustanovení § 307 BGB

Toto ustanovení zní:

(1) Ustanovení ve VOP jsou neplatná, pokud znevýhodňují smluvního partnera navrhovatele [VOP] neadekvátně a v rozporu se zásadami poctivosti7 ...

(2) V pochybnostech jde o neadekvátní znevýhodnění, pokud je ustanovení:

1. neslučitelné s podstatnými základními zásadami zákonného ustanovení, od kterého se odchýlí...

(3) Odstavce 1 a 2... platí jen pro ustanovení VOP, která se odchylují nebo doplňují zákonná ustanovení. Jiná ustanovení mohou být neplatná dle odst. 1 věty druhé ve spojení s odst. 1 větou první.

3. Z odůvodnění Rozsudku BGH

3.1 Přezkoumávaná klauzule

Žalobcem v předmětném řízení bylo sdružení na ochranu spotřebitelů, žalovaným byla banka. Žalovaný používal ve VOP pod nadpisem „Náklady úvěru, splácení“ následující klauzuli:

„Náklady úvěru: Veškeré náklady, které vznikají na základě uzavření a splnění této smlouvy... nese dlužník. Jedná se o:... Poplatek za vedení účtu ve výši 2,00 EUR měsíčně.“ („Předmětné ustanovení“).

3.2 Názor soudů nižších instancí

Prvoinstanční a druhoinstanční soud vycházely z toho, že Předmětné ustanovení je v souladu se zákonem. Druhoinstanční soud8  uvedl následující:

„Napadené ustanovení nepodléhá... soudnímu přezkumu dle § 307 až 309 BGB. Jedná se o ujednání o ceně, které je dle § 307 odst. 3 věty první BGB... zákonných ustanovení vztahujících se na VOP vyloučeno ze soudního přezkumu, a nikoli o vedlejší ujednání o ceně, které přezkumu podléhá.“

Druhoinstanční soud byl dále názoru, že i v případě, že by Předmětné ustanovení bylo soudně přezkoumatelné, poplatky za vedení účtů jsou v praxi obvyklé, a tudíž přiměřené. Důkazem toho je, že zákonodárce tyto poplatky v různých nařízeních zmiňuje.

3.3 Otázka soudní přezkoumatelnosti Předmětného ustanovení

BGH jako dovolací soud na úvod odůvodnění svého rozsudku poukázal na svou (od 80. let minulého stol.) ustálenou judikaturu, kterou lze shrnout takto:

–  „Ujednání o cenách“ vztahující se na plnění, která jsou poskytována zákazníkovi na základě právního úkonu (smluvního plnění), nepodléhají soudnímu přezkumu.

–  Od „ujednání o cenách“ je nutno odlišovat9  „vedlejší ujednání o cenách“, která stanoví úplatu a) za splnění zákonných nebo vedlejších smluvních povinností, které jdou k tíži navrhovatele VOP, nebo b) za činnosti ve vlastním zájmu navrhovatele VOP.10  „Vedlejší ujednání o cenách“ podléhají soudnímu přezkumu.11

BGH zastává názor, že Předmětné ustanovení podléhá soudnímu přezkumu dle § 307 a násl. BGB, protože je soudně přezkoumatelným „vedlejším ujednáním o cenách“, a to z následujících důvodů:

–  Poplatek za vedení účtu není úplatou za poskytování úvěru, což je úrok. Úplata, která je výslovně označena jako poplatek za vedení účtu, není součástí „ceny“ za poskytování úvěru, tj. za poskytování peněžních prostředků.

–  Vedení úvěrového účtu není samostatným plněním (samostatnou službou) banky, za kterou by mohla požadovat samostatnou cenu. Banka vede úvěrový účet výlučně ve vlastním zájmu; jedná se o splnění povinnosti dle účetních předpisů, tedy monitorování plateb klienta. Zákazník úvěrový účet nepotřebuje. Stačí mu poukázat úvěrovou částku na vlastní běžný účet, popř. na účet třetí osoby, který určil klient. Dlužník násled­ně platí dle splátkového kalendáře, který dostane od banky.

–  Nejedná se ani o zvláštní službu banky, za kterou by musel zákazník platit zvlášť.

3.4 Otázka rozporu Předmětného ustanovení se zásadami poctivosti

BGH je dále názoru, že Předmětné ustanovení ne­adekvátně znevýhodňuje smluvního partnera žalované banky v rozporu se zásadami poctivosti. BGH odůvodnil svůj právní názor takto:

–  Názor odvolacího soudu, že poplatky za vedení účtu nejsou v rozporu se zásadami poctivosti, protože poplatky za vedení účtu jsou v bankovním styku obvyklé, není správný.

–  Pouhá skutečnost, že vyhláška o uvedení cen („Preis­angabenverordnung“)12  zmiňuje poplatek13  za vedení účtu, však ještě neznamená, že by byl tento poplatek oprávněný. Preisangabenverordnung totiž řeší výlučně způsob, jakým banka musí vypočítat efektivní roční úvěrovou sazbu, a neřeší materiální oprávněnost jednotlivých položek, které jsou součástí tohoto výpočtu.

–  I to, že stávající účetní předpisy upravují, jak mají banky účtovat poplatky za vedení účtu, neznamená, že každý poplatek za vedení účtu je obvyklý, a že tudíž nemůže být v rozporu se zásadami poctivosti.

–  Dle názoru BGH je zpoplatnění úkonů, které činí banka ve vlastním zájmu, vždy neslučitelné s podstatnými základními zásadami zákonného ustanovení a znevýhodňuje smluvního partnera navrhovatele VOP neadekvátně a v rozporu se zásadami poctivosti.

 

IV. Příklady ujednání o cenách za správu a vedení úvěrových účtů v ČR

Znění smluvních klauzulí, kterými se stanoví poplatek za vedení a správu účtu, se u jednotlivých českých bank samozřejmě liší.

Pojem úvěrový účet je např. definován takto: „Úvěr bude veden u banky v korunách na evidenčním úvěrovém účtu určeném pro čerpání a splacení úvěru... (,Úvěrový účet‘).“

Pro závazek zaplatit příslušný poplatek za správu a vedení účtu je typická např. následující klauzule: „Klient se zavazuje Bance zaplatit... následující ceny za úkony související s poskytnutím a správou úvěru... cenu za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 49 Kč za každý započatý kalendářní měsíc...“

Rozšířeny jsou i klauzule typu: „Klient je v souvislosti s úvěrem dále povinen zaplatit následující poplatky... Cenu za správu a vedení úvěrového účtu ve výši dle sazebníku...“ Konkrétní výše poplatků je uvedena v sazebníku.

Nutno poznamenat, že každá klauzule musí být posuzována individuálně a že soudní rozhodnutí o jedné klauzuli nemusí být vzorem pro posouzení jiné klauzule. Např. „poplatek za vedení účtu“ může být něco jiného než „cena za správu a vedení úvěrového účtu“. Právní názor na přípustnost poplatku, který je stanoven přímo ve smlouvě, může být jiný než právní názor na poplatek, jenž je stanoven pouhým odkazem na sazebník.

 

V. Porovnání české a německé právní úpravy

1. Česká a německá právní úprava

V případě uzavírání smlouvy o úvěru se spotřebitelem jsou dle § 56 odst. 1 ObčZ zakázána ujednání zakládající k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Dle tohoto ustanovení tedy nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem přiměřenosti znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy14  nebo cenu plnění, ovšem nepodléhají soudnímu přezkumu.

Znění § 307 BGB je citováno v části III.2 výše.

2. Porovnání znění § 56 ObčZ a § 307 BGB

Znění § 56 ObčZ a § 307 BGB jsou značně rozdílná:15

–  Ustanovení § 307 BGB nestanoví, že smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění, nepodléhají soudnímu přezkumu. Znění § 307 BGB totiž neodpovídá Směrnici, na rozdíl od § 56 ObčZ, který se se Směrnicí shoduje.

–  Ustanovení § 307 BGB považuje jako důležité kritérium nepoctivosti smluvního ujednání skutečnost, zda je smluvní ujednání slučitelné s podstatnými základními zásadami zákonného ustanovení, od kterého se odchyluje. České právo podobné ustanovení nezná.

3. Zákaz soudního přezkumu cenových ujednání

Německé soudy vyvíjely na základě § 8 a 9 AGBG od 80. let minulého stol. judikaturu,16  dle níž nepodléhají „hlavní cenová ujednání“ soudnímu přezkumu.17  „Ve­dlejší cenová ujednání“ soudnímu přezkumu podléhají. Tato judikatura platí dodnes a je základním východiskem Rozsudku BGH.18

Rozlišování mezi „hlavními cenovými ujednáními“ a „vedlejšími cenovými ujednáními“ nemá oporu ani v AGBG,19  ani v BGB20  a ani ve Směrnici.21  Lze konstatovat, že „základním argumentačním kamenem“ v Rozsud­ku BGH je argument, který se vyvíjel dávno před zavede­ním Směrnice a § 56 ObčZ jako ryze národní judikatura, a to na základě národních zákonů, jejichž znění je značně odlišné od Směrnice a § 56 ObčZ.

Dle § 56 ObčZ nepodléhá „cena plnění“ soudnímu přezkumu, dle Směrnice nepodléhá „přiměřenost ceny a odměny“ soudnímu přezkumu. Česká právní úprava tudíž nerozlišuje mezi „hlavními cenovými ujednáními“ a „vedlejšími cenovými ujednáními“. Dle jednoznačného znění § 56 ObčZ nepodléhá žádné cenové ujednání soudnímu přezkumu.22

4. Nerovnováha v právech a povinnostech stran

Dle § 56 odst. 1 ObčZ jsou zakázána jako nepřiměřená ustanovení zakládající významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele. Znění Směrnice a znění § 56 odst. 1 ObčZ jsou téměř totožná.

 

VI. Rozlišování mezi „hlavními cenovými ujednáními“ a „vedlejšími cenovými ujednáními“ je věcně nesprávné

1. Směrnice a občanský zákoník nerozlišují mezi „hlavními cenovými ujednáními“ a „vedlejšími cenovými ujednáními“. Jedná se o nepřípustnou extra legem vytvořenou kategorizaci

Znění AGBG, BGB, Směrnice a občanského zákoníku hovoří jasně: Ceny nemají být předmětem soudního přezkumu. Hlavními důvody zákonodárce ke shora uvedenému závěru jsou:

–  Soudy nejsou kvalifikovány posoudit určení cen, a to ani „hlavní“, ani „vedlejší“ cenová ujednání. Určení cen není až na výjimky předmětem zákonných ustanovení. Chybí pro ně normativní vyvážení jednotlivých zájmů adresátů právní normy, na základě kterého by mohl být soudní přezkum proveden.23

–  Určení cen je jádrem ústavou chráněné24  smluvní volnosti,25  a to jak určení výše ceny, tak určení „cenového důvodu“26 (ujednání, za jaké plnění se cena sjednává).

Judikatura BGH v rozporu se zněním zákona (německých zákonů i Směrnice) a rovněž i dle názoru podstatné skupiny německých expertů na bankovní právo vytváří nepřípustné kategorie cenových ujednání, která jsou dle názoru BGH soudně přezkoumatelná.

Občanský zákoník kategorie „hlavní cenové ujednání“ a „vedlejší cenové ujednání“ nezná. České soudy tudíž nemohou při určení, zdali smluvní ujednání je cenovým ujednáním ve smyslu § 56 ObčZ, přihlížet k otázce, zda se jedná o „hlavní“ či „vedlejší“ cenové ujednání. Nejzákladnější argument z Rozsudku BGH nelze použít v ČR. Rozsudek BGH tudíž nemůže být vzorem pro rozhodnutí českých soudů.

2. Evropská komise kritizuje BGH za to, že Soudnímu dvoru EU nepředložil dosavadní judikaturu BGH k prověření souladu se Směrnicí

Rozlišování mezi „hlavními cenovými ujednáními“ a „vedlejšími cenovými ujednáními “ nemá oporu ve znění Směrnice. Přesto nepředložil BGH ani v dřívějších rozhodnutích předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU v souladu s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie27  k výkladu Směrnice. Evropská komise BGH za ten­to přístup kritizuje28  a uvádí: „Je mnoho případů, kdy BGH rozhodl o aplikaci § 8 AGBG a čl. 4 odst. 2 Směrnice, aniž by kdy uvažoval o souladu judikatury BGH s ostatními jazykovými verzemi Směrnice a s výkladem Směrnice provedeným jinými evropskými nejvyš­šími soudy. BGH dále nikdy neuvažoval o tom, zda by se neměl obrátit s příslušnou předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU.“ V této souvislosti je nutno poukázat na zřejmý nesoulad judikatury BGH s judikaturou anglického Nejvyššího soudu.29

3. Rozlišování mezi „hlavními cenovými ujednáními“ a „vedlejšími cenovými ujednáními“ není pojmově možné

Otázka, zda bude určité ujednání považováno za „hlavní cenové ujednání“ nebo „vedlejší cenové ujednání“, je často otázkou volby výrazu ve smlouvě nebo subjektivního názoru či osobního jazykového cítění jednotlivce. Tato vágní „kritéria“ však nemohou být při výkladu právních norem spolehlivým vodítkem.

Výraz „vedlejší cenové ujednání“ lze stěží zařadit do dogmatických kategorií závazkového práva.30  Tradičně lze rozlišovat mezi essentialium negotii, naturalium negotii a accidentalium negotii.31  Jakási kategorie „vedlejší essentialium negotii“ neexistuje.

Zejména v oblasti finančních služeb neexistuje ani nabídka předmětu plnění, ani úprava ceny32  v jediném souhrnném ustanovení, které by popisovalo „hlavní předmět plnění“ tak, aby jej bylo možno oddělit od skupiny „vedlejších předmětů plnění“. Konkrétní obsah plnění se určuje naopak jako „balík“ různých jednotlivých plnění, kterému odpovídá zcela specifická kombinace protiplně­ní.33  Takové komplexní spolupůsobení několika faktorů nemůže být uspokojivě popsáno v rámci popisu jednotné­ho „hlavního předmětu plnění“, resp. „hlavního ceno­vého ujednání“.34  Pro otázku, zda jednotlivé stanovení určitého poplatku může být předmětem soudního přezkumu, je proto nepodstatné, zda se úprava poplatků vztahuje na hlavní nebo vedlejší předmět plnění.35  V rámci „balíku“ nelze určit, co je „hlavní“ a co je „vedlejší“.36

Lze poukázat i na skutečnost, že jasné „ocenění“ jednotlivých součástí „balíku“ zvyšuje transparentnost cenového ujednání.37

 

VII. Soudní přezkum všech cenových ujednání je v rozporu s Ústavou a Listinou

Smluvní volnost je chráněna čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR38  a čl. 11 odst. 1 Listiny zakladních práv a svobod.39

Smluvní volnost v případě úvěrových smluv např. znamená, že strany musí mít možnost volně rozhodovat, zda za služby poskytované klientovi může banka účtovat jednotnou cenu nebo zda za ně – např. podle četnosti čerpání – chce stanovit rozdílné ceny na základě rozlišení mezi hlavním a vedlejším plněním, aniž by zvolené rozlišení mělo vliv na otázku, zda poplatek podléhá nebo nepodléhá soudnímu přezkumu.40  Volnost určit cenový důvod, tedy označit, za co se má zaplatit, je neoddělitelně spojena s volností moci vůbec určit volně ceny (v mezích § 39 ObčZ.41

Jako triviální příklad lze uvést, že majitel diskotéky musí mít volnost buď požadovat vstupné a nabízet nápoje levněji, nebo zvolit opačnou obchodní strategii. Je poté na zákaznících, jakou diskotéku s jakou cenovou politikou navštíví.

Rozlišování mezi hlavním a vedlejším cenovým ujednáním je „dovednou fintou, která odporuje demokratické dělbě moci“.42  Soudní přezkoumání otázky, zda je poplatek za správu a vedení účtu z provozně-ekonomického hlediska nutný nebo přiměřený, by představovalo ústavně nepřípustnou kontrolu cen.43 ,44

 

VIII. Český zákonodárce považuje poplatky za správu a vedení účtů za přípustné

1. Ustanovení § 10 SpotřÚ

Ustanovení § 10 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („SpotřÚ“) upravuje, do jaké míry se poplatek za správu a vedení účtu započte do roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr.45

Zákon o spotřebitelském úvěru je implementací směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru46  do českého právního řádu. Byl změněn zákonem č. 43/2013 Sb. ze dne 31. 1. 2013. Český zákonodárce tudíž dvakrát po zavedení § 56 ObčZ do českého právního řádu vyšel bez dalšího z přípustnosti poplatků za správu a vedení účtů (v r. 2010 a 2013).

Masové „iniciativy“ brojící proti poplatkům za správu a vedení účtů zahájily svou činnost v srpnu, resp. září 2012. Dne 1. 9. 2012 byly spuštěny stránky www.jdeto.de.47  Český zákonodárce přesto, že mu musela být známa medializace „boje proti poplatkům“ minimálně od září 2012, vycházel v lednu 2013, kdy byl schválen zákon č. 43/2013 Sb., bez dalšího z přípustnosti poplatků za správu a vedení účtů. Jedná se tudíž o vědomé rozhodnutí zákonodárce.

2. Rozsudek BGH k této otázce vychází z právní úpravy, která je odlišná od české právní úpravy

Preisangabenverordnung je německým protějškem zákona o spotřebitelském úvěru. Rozsudek BGH vychází z toho, že pouhá skutečnost, že Preisangabenverordnung zmiňuje poplatek za vedení účtu, ještě neznamená, že by tento poplatek byl oprávněný. Preisangabenverordnung řeší dle BGH výlučně způsob, jakým banka musí vypočítat efektivní roční úvěrovou sazbu, a neřeší materiální oprávněnost jednotlivých položek.

V této souvislosti je nutno poukázat na podstatný rozdíl mezi českou a německou právní úpravou. Český zákon o spotřebitelském úvěru je zákonem na národní úrovni. Německá Preisangabenverordnung je vyhláškou ministra hospodářství.48  Český zákon o spotřebitelském úvěru, jakožto právní předpis vydaný Parlamentem, je předpisem stejné právní síly jako samotný český občanský zákoník. Preisangabenverordnung, jakožto pouhá vyhláška ministra hospodářství, je právním předpisem nižší právní síly než BGB.49

 

IX. Co je plněním ve smyslu § 56 ObčZ, jehož cena není soudně přezkoumatelná?

Dle § 56 odst. 2 ObčZ nepodléhá „cena plnění“ soudnímu přezkumu. BGH se domnívá, že vedení úvěrového účtu není plněním banky, ale jen činností ve vlastním zájmu banky. Nabízí se pak otázka, co je plněním ve smyslu § 56 odst. 2 ObčZ, jehož cena nepodléhá soudnímu přezkumu.

V této souvislosti lze znovu poukázat na to, že základním znakem smluvní volnosti není jen určení výše ceny, ale i volnost určit cenový důvod, tedy označit, za co se má cena zaplatit. Strany mají právo se svobodně dohodnout, jaký „balík“ služeb si zvolí a za jakou část „balíku“ pak zaplatí konkrétní cenu. Cenu plnění ve smyslu § 56 odst. 2 ObčZ je třeba považovat za cenu za celý „balík“ služeb. Nevztahuje se tedy na jakési částečné plnění v rámci „balíku“ služeb, který je vytržen z kontextu komplexního „balíku“ plnění.

 

X. Stručné stanovisko k dosavadní české judikatuře

Do dnešního dne české soudy v nesčetných rozhodnutích přiznaly bankám nárok na poplatky za (správu a) vedení účtů.50  Nutno říci, že soudy braly doposud povinnost zaplatit poplatky za (správu a) vedení účtů jako samozřejmost, a že se nezabývaly oprávněností těchto poplatků detailně. Ustálená rozhodovací praxe je ovšem argumentem pro přiměřenost poplatků ve smyslu § 56 ObčZ.

Jsou nám známa čtyři nová rozhodnutí, která se detailněji zabývají otázkou poplatků za (správu a) vedení účtů.

1. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 18. 4. 2013

Obvodní soud pro Prahu 551  rozhodl rozsudkem z 18. 4. 2013, č. j. 25 C 261/2012-138, tak, že poplatek za vedení účtu není ujednáním o ceně52  a že „jde jednoznačně o ujednání, které zavazuje spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž (s jejichž obsahem) se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Jde tedy o ujednání neplatné podle § 56 odst. 3 písm. g) ObčZ, potažmo § 39 ObčZ.“

K otázce, zda jde o cenu ve smyslu § 56 odst. 2 ObčZ, soud uvádí: „[Soud] dospěl k závěru, že se v žádném případě o takovéto ujednání [o ceně] nejedná, neboť předmětem smlouvy je poskytnutí úvěru za úplatu, kterou tvoří obchodní úrok... nejedná se ani o dohodu o předmětu plnění (tím je úvěr samotný) a ani o ujednání o jeho ceně (tím je celková cena úvěru, která zahrnuje úvěrovanou částku a sjednané úroky, případ­ně poplatek za poskytnutí úvěru apod.).“ Máme za to, že

–  buď je cenou úvěru jenom úrok a případně další platby klienta jako např. poplatek za sjednání úvěru ve smyslu § 499 ObchZ, a potom ani poplatek za vedení úvěrového účtu, ani poplatek za poskytnutí úvěru není cenou,

–  anebo se uznává v souladu s naším názorem „vícesložkovost“ finančních služeb, a zmíněné poplatky jsou cenou úvěru.

Argumentace § 56 odst. 3 písm. g) ObčZ je zjevně nesprávná. Zákazník banky má možnost se seznámit s příslušným ustanovením před uzavřením smlouvy. Soud tímto svým tvrzením zřejmě zamýšlel vyjádřit, že ujednání o poplatku za vedení účtu není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem ve smyslu čl. 4 odst. 2 Směrnice.53  Argumentace čl. 4 odst. 2 Směrnice je zajímavá zejména proto, že v diskusi o bankovních poplatcích v Německu, a dle našich informací i v jiných zemích, nehraje velkou roli, protože příslušná ujednání jsou zřejmě vesměs vždy sepsána srozumitelným jazykem.54  V případě rozsudku č. j. 25 C 261/2012-138 zněl popis příslušného poplatku takto: „Paušální poplatek za služ­by klientům, které nejsou předmětem samostatného poplatku“... – např. „veškerá samostatná nezpoplatněná písemná komunikace ze strany banky na podnět klienta, telefonická komunikace ze strany banky na podnět klienta související s vedením a správou úvěru a stálá služba infolinky klientských služeb v její provozní době, která je k dispozici klientům.“ Dle našeho názoru se jedná o zcela srozumitelné ujednání. Detailní rozbor této klauzule by ovšem překročil rámec tohoto článku.

2. Nález finančního arbitra z 29. 4. 2013

Finanční arbitr dospěl k závěru, že ujednání o poplatku bylo v konkrétním případě neplatné pro jeho neurčitost dle § 37 ObčZ. V nálezu finanční arbitr konstatuje:55  „Za takové situace, kdy obsah spravování úvěru nebyl dohodou smluvních stran blíže vymezen, ani nebyla zjištěna shodná vůle stran závazkového vztahu v otázce obsahu tohoto závazku, finančnímu arbitrovi nezbylo než konstatovat, že závazek ke spravování úvěru je neurčitý, neboť ani výkladem nebylo možné určit jeho obsah. Smluvní ujednání zakládající povinnost navrhovatele k úhradě poplatku za spravování úvěru je tak podle § 37 odst. 1 neplatné, neboť je neurčité...“

I finanční arbitr argumentuje v podstatě čl. 4 odst. 2 Směrnice. Bližší detaily řízení u finančního arbitra nám však nejsou známy, nemůžeme se tudíž vyjádřit ke konkrétním smluvním ujednáním.

3. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 27. 5. 2013

Obvodní soud pro Prahu 556  rozhodl rozsudkem z 27. 5. 2013, č. j. 10 C 49/2013-89, že ujednání o poplat­ku za vedení účtu je ujednáním o ceně, a že je ujednáním přiměřeným. Soud v tomto rozsudku zdůrazňuje povinnost k „čestnému plnění povinností“ ze strany zákazníka banky.

Argumentace soudu v odůvodnění je v souladu s naším názorem.

4. Nález finančního arbitra z 15. 7. 201357

Finanční arbitr rozhodl, že jím přezkoumávaná klauzule je a) určitá, b) cenovým ujednáním, jež nesmí být blíže přezkoumáno, c) přiměřená. S tímto závěrem souhlasíme (pokud případ lze na základě krátké tiskové zprávy vůbec posoudit).

Zatím dostupné části odůvodnění nálezu finančního arbitra ovšem nejsou zcela v souladu s naším názorem. Dle našeho názoru by mělo každé smluvní ujednání projít třemi testy souladu s právní úpravou, a to v následujícím pořadí: a) jasnost ujednání, b) nemožnost přezku­mu ujednání z důvodu, že se jedná o cenové ujednání, c) přiměřenost ujednání (viz část V). Tato jednotlivá kritéria pro posouzení souladu smluvního ujednání s právní úpravou nelze směšovat.

Finanční arbitr uvádí, že „... dospěl k závěru, že smluvní ujednání o poplatku je v posuzovaném případě též určité, neboť instituce byla připravena poskytovat a navrhovateli též skutečně poskytovala služby (např. průběžné informování o stavu úvěrového vztahu včetně zasílání pravidelných výpisů z účtu, včasné a samostatně nezpoplatněné upozornění na prodlení se splátkou úvěru), které odpovídají představě průměrného spotřebitele o službách čerpaných jako protihodnota poplatku za vedení účtu/správu úvěru...“.

Dle názoru finančního arbitra spočívá tedy jasnost (určitost) smluvního ujednání v tom, že banka poskytuje klientovi za jednotlivé poplatky odpovídající protislužby. Dle našeho názoru je otázka, zda klient obdrží za konkrétní poplatek konkrétní službu, otázkou přiměřenosti a nikoliv jasnosti smluvního ujednání. Pokud je tedy ve smlouvě klient jasně seznámen s tím, že musí měsíčně vynaložit např. 100 Kč jako paušální poplatek, je takovéto smluvní ujednání jasné a srozumitelné. Otázka, zda vůbec, a případně jaké protislužby obdrží klient za měsíčně vynaložených 100 Kč, je tedy až otázkou přiměřenosti, která však v případě, že se jedná o cenové ujednání, nemůže být přezkoumávána.

5. Některé obecné poznámky k nejnovější české judikatuře

Soudy nerespektují dostatečně systematiku zákona. Jejich postup při posouzení oprávněnosti účtování poplatků za vedení a správu účtů by měl být následující:58

1. Prvotní by měla být otázka, zda je smluvní ujednání sepsáno jasným a srozumitelným jazykem ve smyslu čl. 4 odst. 2 Směrnice. Požadavek jasnosti smluvního ujedná­ní není sice výslovně zakotven v § 56 ObčZ, je ale z důvodu nutnosti výkladu českých zákonů v souladu se Směrnicí aplikovatelný i v ČR.59  Tato otázka se zkoumá v případě spotřebitelské smlouvy vždy, tzn. i v případě, že ujednání vymezuje předmět plnění nebo se jedná o ujednání o cenách.60  Lze očekávat, že česká rozhodovací praxe se nebude vymykat z rozhodovací praxe soudů jiných členských států,61  které považují podobná ujednání o poplatcích za vedení účtů za jasná a srozumitelná. Kdyby české soudy interpretovaly Směrnici v tomto bodu jinak než soudy jiných členských států, byly by oprávněny, resp. povinny62  předložit tento výklad dle čl. 267 Smlouvy o fungování EU Soudnímu dvoru EU.

2. Pokud se jedná o jasné a srozumitelné ujednání, vyvstává otázka, zda ujednání vymezuje předmět plnění63  smlouvy nebo cenu plnění (§ 56 odst. 2 ObčZ). Pokud ujednání vymezuje předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění, nejsou soudy oprávněny toto smluvní ustanovení zkoumat. Praxe BGH, při níž jsou rozlišovány extra legem vytvořené kategorie „vedlejších cenových ujednání“ a „hlavních cenových ujednání“, by nebyla v souladu s českým právem. V této souvislosti znovu vyvstává otázka možného oprávnění, resp. možné povinnosti českých soudů předložit dílčí otázky Soudnímu dvoru EU dle čl. 267 Smlouvy o fungování EU.64

3. Jen pokud se jedná o jasné a srozumitelné ujednání, a zároveň se nejedná o ujednání o předmětu smlouvy nebo o ceně, jsou soudy oprávněny zkoumat, zda se jed­ná o ujednání, které v rozporu s požadavkem přiměřenosti znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 ObčZ).

 

XI. Shrnutí

1. Tuzemské banky při poskytování úvěrů sjednávají v úvěrových smlouvách se svými klienty obvykle mj. klauzule, v nichž se klient zavazuje platit bance poplatek za správu, resp. vedení účtu za každý započatý kalendářní měsíc, popř. rok.

2. Diskutuje se o tom, zda požadavek na zaplacení poplatků za správu, resp. vedení účtů je v rozporu s § 56 ObčZ. Dle tohoto ustanovení nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem přiměřenosti znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění, ovšem nepodléhají soudnímu přezkumu.

3. Diskuse se v ČR rozběhla na základě rozsudku BGH. Jeho východiskem je, že klauzule o účtování poplatků za vedení účtů je protiprávní, protože a) se jedná „o vedlejší cenové ujednání“, které podléhá soudnímu přezkumu, a b) klauzule nepřiměřeně zatěžuje zákazníka banky, jelikož zákazník nedostane od banky žádnou protislužbu.

4. Česká a německá právní úprava musí být kompatibilní s příslušnou směrnicí EU. Závěry BGH ovšem nelze aplikovat v ČR, a to z následujících důvodů:

a)  Ujednání o poplatku za správu, resp. vedení účtu je cenovým ujednáním. Dle Směrnice a dle § 56 ObčZ nepodléhají cenová ujednání soudnímu přezkumu. Názor BGH, že se jedná o „vedlejší cenové ujednání“, které soudnímu přezkumu podléhá, se vytvořil na základě zcela odlišného znění německých zákonů. Právní závěry BGH proto nelze aplikovat v ČR, neboť jsou v rozporu s § 56 ObčZ a se Směrnicí.

b)  Soudní přezkum cenových ujednání by byl v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 Listiny. Je věcí smluvních stran, a nikoliv soudů nebo státu, za jaké součásti „balíku“ služeb si strany sjednají konkrétní ceny.

c)  Český zákonodárce vychází dle § 10 SpotřÚ z toho, že poplatky za správu účtů jsou přípustné. České soudy jsou tímto názorem českého zákonodárce vázány.

5. Poplatky za správu a vedení účtů jsou přiměřené a mají věcné oprávnění jako součást celkového „balíku“ služeb v souvislosti s poskytováním úvěru. Za tento „balík“ služeb se platí odpovídající cena, a to za jednotlivé části „balíku“. Výše a složení cen (poplatků) vyváží tržní síly. Zákon nemůže být měřítkem kontroly cen, a jiné měřítko než zákon nesmějí soudy aplikovat.

 

 


 1   § 52 odst. 3 ObčZ.

 2   Např. http://www.jdeto.de: „Německý soud vycházel z právní úpravy, která je téměř identická s úpravou českou. Dotčené paragrafy totiž vycházejí ze stejné evropské směrnice.“

 3   Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách („Směrnice“).

 4   Ustanovení § 56 odst. 1 ObčZ je v podstatě stejné jako čl. 3 odst. 1 Směrnice. Ustanovení § 56 odst. 2 ObčZ je v podstatě stejné jako čl. 4 odst. 2 Směrnice.

 5   Viz BGH in NJW-RR, 1998, s. 1661, 1662; nebo též Wurmnest, W. in Münchener Kommentar zum BGB. 6. Auflage, 2012, § 307 BGB, marg. 4.

 7   Entgegen den Geboten von Treu und Glauben.

 8   Oberlandesgericht Stuttgart, rozsudek z 21. 10. 2010, sp. zn. 2 U 30/10.

 9   Srov. BGH in NJW, 1984, s. 171, 172; BGH in NJW, 1984, s. 2160; BGH in NJW, 1985, s. 3013, 3014; Nobbe, G. in Wertpapiermitteilungen, 2008, s. 185, 186.

 10   Srov. BGH in NJW, 2009, s. 2051, 2052, marg. 16

 11   Bejček, J. in Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti? Právní rozhledy, 2013, č. 13–14, s. 480, 481, zastává následující názor: „Německý rozsudek... bazíruje na gramatickém výkladu smluvního ujednání (že zkrátka poplatek není cena) a na stanovisku, že o cenu nejde... proto, že poplatek za vedení účtu nepředstavuje odměnu za konkrétní smluvní protiplnění.“ Tento názor je neúplný. BGH ve skutečnosti vychází z toho, že poplatek je cenou. BGH považuje ovšem Předmětné ustanovení vymezující poplatek „jen“ za vedlejší cenové ujednání, které podléhá soudnímu přezkumu.

 12   Preisangabenverordnung in der Fassung der Bekanntmachung vom 18. Oktober 2002 (BGBl. I S. 4197).

 13   § 6 odst. 3 bod 3 Preisangabenverordnung.

 14   Wurmnest, W. in op. cit. sub 5, marg. 4.: „Existují značné nejasnosti ohledně toho, jak daleko sahá‚ prostor bez kontroly‘ podle čl. 4 odst. 2 Směrnice. Pojem hlavního předmětu (,objet principal‘, ,oggetto principale‘) smlouvy pochází potud z románských právních řádů, jak tyto předpokládají pro platnost smlouvy předmět (,objet‘, ,oggetto‘) s určitými vlastnostmi (viz např. čl. 1126 francouzského Code Civil). Jedná se přitom o oboustranné hlavní povinnosti stran k plnění. Čl. 4 odst. 2 Směrnice tento pojem pravda zužuje tím, že musí jít o hlavní (,principal‘) předmět. Co se pod tím má rozumět, bude muset s konečnou platností rozhodnout EuGH (Evropský soudní dvůr, dnes Soudní dvůr EU). Toto předpokládá, že národní soudy splní svoji povinnost, příp. možnost předkládání podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234 Smlouvy o ES).“ Bejček, J. in op. cit. sub 11, s. 478, správně poukazuje na to, že § 56 odst. 2 ObčZ hovoří jen o „předmětu plnění“ a Směrnice o „hlavním předmětu plnění“. Dle našeho názoru jsou české soudy povinny vykládat § 56 ObčZ v souladu se Směrnicí a vyjmout jen „hlavní předmět plnění“ ze soudní kontroly. Na druhé straně jsme si vědomi skutečnosti, že je velmi obtížné definovat „hlavní předmět plnění“ a odlišit jej od „předmětu plnění“. (viz rozsudek anglického Nejvyššího soudu The Office of Fair Trading v. Abbey National plc & Others (2009) UKSC 6, marg. 38–41.)

 15   Důvodem této rozdílnosti je skutečnost, že již legislativní východiska AGBG/BGB na jedné straně a Směrnice/ObčZ na druhé straně jsou odlišná. AGBG chce chránit druhou smluvní stranu před zne­užitím VOP, Směrnice a občanský zákoník si kladou za cíl chránit spotřebitele obecně. Coester, M. in von Staudingers, J. Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz und Nebengesetzen, Neubearbeitung, 2006, § 307 BGB, marg. 3.

 16   BGH in NJW, 1984, s. 171, 172; BGH in NJW, 1984, s. 2160; BGH in NJW, 1985, s. 3013, 3014.

 17   Už odůvodnění AGBG z r. 1977 vychází z toho, že soudy nesmějí přezkoumávat cenová ujednání: „Tento předpis zajistí, aby hmotněprávní měřítka pro obsah VOP (§ 7 až 9) platila jen tam, kde VOP slouží k tomu, aby byla přijata ustanovení odchylná od právních předpisů nebo právní předpisy doplňující. Popis smluvního plnění včetně eventuálního stanovení protiplnění obsaženého ve VOP podle toho nepodléhá soudnímu přezkumu stejně tak jako VOP, které jen odrážejí obsah zákonných ustanovení. Na základě soudního přezkumu obsahu dle § 7 až 9 nemá být umožněna kontrola cen nebo nabízených služeb, ani nemají být modifikována ustanovení jiných zákonů.“ Odůvodnění vládního návrhu, BT-Drucks 7/3919, s. 22.

 18   V této souvislosti je zajímavé, že anglický Court of Appeal (druhoinstanční soud) argumentoval v podstatě stejně jako BGH, a že anglický Nejvyšší soud tuto argumentaci zavrhl (viz rozsudek The Office of Fair Trading v. Abbey National plc & Others, marg. 77–80 a 115). Anglický Nejvyšší soud považuje nesprávnost rozlišování mezi hlavním a vedlejším cenovým ujednáním za evidentní a jako „acte clair“ výklad Směrnice. Ustálená judikatura BGH je tudíž dle názoru anglického Nejvyššího soudu v rozporu s „acte clair“ výkladem Směrnice.

 19   Ani odůvodnění AGBG nerozlišuje mezi „hlavními cenovými ujednáními“ a „vedlejšími cenovými ujednáními“.

 20   Srov. i Coester, M. in op. cit. sub 15, marg. 322.

 21   Též rozsudek The Office of Fair Trading v. Abbey National plc & Others, marg. 40, 41, 47; dále Bejček, J. in op. cit. sub 11, s. 478; srov. i Joost, D. Der Ausschluß der Inhaltskontrolle in Allgemeinen Ge­schäftsbedingungen. ZIP, 1996, s. 1685, 1686 a dále.

 22   Shodně i Bejček, J. in op. cit. sub 11, s. 478.

 23   Srov. Coester, M. in op. cit. sub 15, marg. 320. Soudy musí rozhodnout dle zákona (Rechtskontrolle), nikoli dle obecných zásad spravedlnosti (Billigkeitskontrolle), Coester, M., marg. 328. Český právní řád je kontinentálním právním řádem. České soudy nesmějí tudíž zavést jakousi equity jurisprudence, jak je to možné v angloamerických právních řádech.

 24   Čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno...“; viz nálezy ÚS ze 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03; z 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/1198; čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: „Každý má právo vlastnit majetek.“; odlišné stanovisko soudce Jana Musila k nálezu ÚS z 9. 2. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/07. Srov. Joost, D., op. cit. sub 21, s. 1685, 1687.

 25   Srov. usnesení ÚS z 22. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 1800/09, v případě kupní smlouvy.

 26   Srov. Horn, N. Die richterliche Kontrolle von Entgeltklauseln nach dem AGB-. Gesetz am Beispiel der Kreditwirtschaft. WM, 1997, Zvláštní příloha č. 1, s. 9.

 27   Např. BGH in NJW-RR, 1998, s. 1661, 1662.

 28   Zpráva Evropské komise z 27. 4. 2000 o aplikaci Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách – Bericht der Kommission über die Anwendung der Richtlinie 93/13/EWG des Rates vom 5. April 1993 über mißbräuchliche Klauseln in Verbraucherverträgen/*KOM/ /2000/0248 endg., s. 39 a násl., http://eur-lex.europa.eu/; jazyková verze v češtině není dostupná.

 29   Viz pozn. pod čarou č. 18.

 30   Wand, L. in Hellner, Steuer (Hrsg.) Bankrecht und Bankpraxis (BuB), bod 18/53 a násl. (stav 1/2005).

 31   Knappová, M., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné. Praha : ASPI, 2002, s. 78.

 32   Rozsudek The Office of Fair Trading v. Abbey National plc & Others, marg. 42, správně označuje jak služby bank při vedení účtu, tak i cenu, kterou zákazníci platí, jako balík (package). Srov. i marg. 99.

 33   Shodně např. i rozhodnutí finančního arbitra z 15. 7. 2013, které používá pojem „složený závazek“, viz http://www.finarbitr.cz/cs//aktuality/financni-arbitr-vydal-dalsi-rozhodnuti-ve-sporu-o-poplatek 260.html; nebo též rozsudek The Office of Fair Trading v. Abbey National plc & Others.

 34   Bejček, J. in op. cit. sub 11, s. 481, označuje takový balík za „vícesložkovost“ a „britskou inspiraci“, a to s odkazem na rozsudek The Office of fair Trading v. Abbey National plc & Others. Dle J. Bejčka „lze... poplatek chápat jako součást celkové ceny za úvěr“.

 35   Srov. Meder, S. Zu anderen Möglichkeiten des Einstiegs in die Kontrolle nach § 9 AGBG, insbes. zum Transparenzgebot. NJW, 1996, s. 1849, 1850 a dále. Rozsudek The Office of Fair Trading v. Abbey National plc & Others, marg. 40, 41: „Služby, které banky nabízí zákazníkům, jsou... balík služeb... Každá cena v penězích nebo odměna splatná dle smlouvy spadá pod bod (b)“, tzn. pod bod 6(2)(b) Unfair Terms in Consumer Contracts Regulations 1999 SI 1999/2083 („the 1999 Regulations“), který zní: „... posouzení přiměřenosti ujednání se nevztahuje na... přiměřenost ceny nebo odměny ve vztahu ke zboží či službě, které jsou její protiplnění“.

 36   Coester, M. in op. cit. sub 15, marg. 329. V marg. 324 zastává Coester v této souvislosti následující názor: „Všude, kde funguje trh, nesmějí soudy kontrolovat ceny. Kde trh nefunguje, je soudní přezkum možný. Cen, které musí spotřebitel vždy platit (úroky, poplatky), si všimne vždy, jedná o nich, a trh funguje. Ceny, které spotřebitel musí platit jen výjimečně (poplatek v případě exekuce bankovního účtu), jsou méně časté. Spotřebitel si výjimečných cen nevšimne, trh nefunguje, a soudní přezkum je namístě.“

 37   Bod 12.5 rozsudku Nejvyššího soudu Rakouské republiky ze 7. 8. 2008, sp. zn. 6 Ob 253/07.

 38   „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno...“; viz nálezy ÚS ze 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03; z 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/1198.

 39   „Každý má právo vlastnit majetek“; viz odlišné stanovisko soudce Jana Musila k nálezu ÚS z 9. 2. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/07.

 40   Srov. Wand, L. in op. cit. sub 30, bod 18/53 a násl.

 41   Horn, N., op. cit. sub 26.

 42   Viz Bruchner, Krepold in Schimansky, Bunte, Lwowski Bankrechtshandbuch. 4. vydání, 2011, § 78, bod 110. Coester, M. in op. cit. sub 15, marg. 322, hodnotí rozlišování mezi hlavním a vedlejším cenovým ujednáním jako circulus vitiosus záměn pojmů „přípustnost soudního přezkumu“ a „nutnost soudního přezkumu“.

 43   Viz Landgericht Freiburg, rozsudek z 22. 2. 2012, sp. zn. 14 O 379/11 (BeckRS 2013, 02137). Bejček, J. in op. cit. sub 11, s. 478, poukazuje v této souvislosti na Stanovisko generální advokátky Verici Trstenjak v řízení před Soudním dvorem EU ve věci C-484/08, bod 63: „Podle právní teorie souvisí omezení rozsahu přezkumu stanovené v čl. 4 odst. 2 Směrnice 93/13 EHS s důvody tržního hospodářství. Podle základních principů liberálního ekonomického uspořádání si smluvní strany svobodně stanoví plnění a protiplnění, ohledně kterých uzavírají smlouvu. To je v souladu s pravidly trhu a hospodářské soutěže, která jsou při přezkumu přiměřenosti nebo rovnocennosti částečně potlačena, takže je vyloučeno jakékoliv systematické tržní chování poskytovatele zaměřené na tato pravidla.“ Cílem spotřebitelského práva je dát spotřebiteli možnost informované volby, nikoli chránit jej před nerozumnou volbou, rozsudek The Office of Fair Trading v. Abbey National plc & Others, marg. 93.

 44   Bejček, J. in op. cit. sub 11, s. 482, uvádí, že „nic nebrání přijetí vnitrostátní úpravy, která by stanovila možnost přezkumu nepřiměřené povahy podmínek tykajících se... přiměřeností ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou za ně na straně druhé“. S tímto názorem nelze souhlasit. Taková vnitrostátní česká zákonná úprava by byla v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 11 odst. 1 Listiny. I zákaz poplatků za vedení účtů dle „slovenského vzoru“ by byl z hlediska ústavního práva velmi problematický.

 45   § 10 odst. 2 věta druhá SpotřÚ: „Náklady na vedení účtu zaznamenávajícího platební transakce a čerpání, náklady na používání platebních prostředků pro platební transakce a čerpání